1. Poměr praxe a teorie
První pomoc je dovednost, ne vědomost. Kvalitní kurz stojí na velkém podílu nácviku - resuscitace na figuríně, ošetření ran, polohování, modelové situace. Ptejte se konkrétně: kolik času z kurzu je reálný praktický nácvik?
2. Kdo kurz vede
Ideální lektoři jsou profesionální záchranáři a zdravotníci s praxí, kteří navíc umí srozumitelně učit. Zkušenost z terénu je znát na příkladech i na tom, jak vás připraví na stres. Ptejte se na vzdělání a praxi lektorů.
3. Akreditace a osvědčení
U delších a rekvalifikačních kurzů bývá akreditace (typicky MŠMT) zárukou definovaného rozsahu a obsahu i uznání osvědčení. U krátkých firemních školení není vždy nutná, přesto se vyplatí zeptat, jaké osvědčení dostanete a k čemu platí.
4. Pozor na příliš krátké „kurzy“
Dvouhodinovka pro velkou skupinu je spíš formalita než výcvik. Reálný trénink dovedností trvá spíš hodiny až celý den - podle rozsahu a velikosti skupiny.
5. Modelové situace
Nasimulované scénáře (nález člověka v bezvědomí, úraz na pracovišti, dušení) nejlépe připraví na to, abyste v reálu nepanikařili a věděli, co dělat jako první.
Firmy vs. veřejnost
Firemní kurzy se dělají na míru rizikům pracoviště, často přímo u zaměstnavatele a souvisí s plněním BOZP. Kurzy pro veřejnost mají otevřené termíny a důraz na praktičnost. Pravidla kvality jsou v obou případech stejná.
Kontrolní seznam
- Převažuje v kurzu praxe nad teorií?
- Vedou ho záchranáři/zdravotníci s praxí?
- Je akreditovaný a jaké osvědčení dostanu?
- Má přiměřený rozsah (ne 2 h pro velkou skupinu)?
- Zařazuje modelové situace?
- Lze obsah přizpůsobit našim potřebám?